čtvrtek 18. září 2008

Episode 6 - Doprava

Cestovat po Soulu je celkem komplikovana zalezitost. Ackoliv ma metro pres dve ste padesat kilometru a je v pomerne pravidelnych rozestupech propletene po celem meste, preci jen je od jednotlivych zastavek ponekud dal nez z Muzea na Mustek a vetsinou neni tak uplne snadne tyto vzdalenosti zdolat pesky nemluve o cestach do destinaci umistenych mimo metro.

Nejjednosussi moznosti, jak se kamkoliv dostat, je mavnout do silnice a nastoupit do taxiku, ktery se objevi skutecne v cuku letu. Cestovani taxikem je skutecne az neuveritelne levna zalezitost, na kratke trasy do cca tri-peti kilometru, je taxa za klimatizovany a pohodlny taxik totozna s taxou, kterou zaplatite za jizdu prehratym a lidmi narvanym autobusem.



Autobusy jsou vubec kapitola sama pro sebe. V Soulu jich jezdi obrovske mnozstvi. Netroufam si tvrdit kolik linek se zhruba da najit v oblasti stoustredneho kruhu kolem jedne zastavky metra. Bohuzel je jich ale tolik a vyznat se v jizdnim radu je obcas natolik slozite, ze se obzvlaste cizincum bezne stava, ze odjedou do naprosto jineho mista nez puvodne chteli. Velkou zasluhu na tom maji i lehce odlisne dopravni predpisy a jizdni pruhy urcene k obratum o 180 stupnu, tudiz spolehnout se pouze na smer se v takovem pripade neda.

Kdyz jsem poprve jela domu z opacne strany nez z te, ze ktere uz jsem mela naucenou trasu, nechtene jsem nastoupila do spatneho autobusu, ktery misto aby pokracoval ve smeru, nahle zajel do Seoul National University (SNU) a pokracoval a pokracoval az asi po pul hodine a mnoha zastavkach uprostred campusu zastavil a ja si musela vystoupit aniz bych tusila, kde to sakra jsem.

SNU je natolik obrovitansky areal, ze dopravovat se po nem pesky je prilis velka ztrata casu, kterou si studenti ve vetsine pripadu skutecne nemohou dovolit (skutecni studenti, nikoliv nekdo jako ja). Bohuzel zorientovat se v prehrsli autobusovych tras, ktere ruzne konci a ruzne zase zacinaji jeste vice komplikuje skutecnost, ze v ramci arealu skoly nikde nejsou k nalezeni jizdni rady - respektive (v koreji) jizdni mapy. Naprosto zoufala jsem nasedala z jednoho autobusu do druheho vice nez hodinu nez se mi podarilo z arealu vyjet.


Neznam nikoho, kdo by si nestezoval na predrazene jizdne hromadne dopravy v Praze. Ovsem prazane si neuvedomuji, ze v mnohych jinych meste vubec neexistuje neco jako "tramvajenka" a neomezene jizdne za pevnou taxu. Ani v Koreji, ani v Japonsku ani v prilehlych statech nic takoveho neni a tudiz se takova utrata za cestovani behem nekolika malo dni vysplna na neuveritelne cislo a to i presto, ze jde clovek jen do skoly a zpatky. Kazdy jednotlivy vstup vyjde na cca 20 korun, v pripade, ze je nutne pouzit vice dopravnich prostredku, je take nutne v kazdem zvlast zaplatit zminenych 20 korun. V japonsku jsou tyto poplatky jeste daleko vyssi (cca trikrat), neni tudiz divu, ze je zcela bezne se stehovat. Nejde o lokalitu, nejde o byt, v prvni rade jde o vzdalenost vztycnych bodu domov - skola/prace. Prumerny svobodny korejec se stehuje klidne i nekolikrat za rok, je to zcela bezne a ustali se to az ve chvili, kdy se v rodine objevi deti, kvuli kterym by bylo komplikovane stehovani uskutecnit.